25. 4. 2017

Není objektivita jako objektivita


            Mám jednoho kamaráda, jehož základním postojem téměř ke všemu je, že „on to neví“ a že „to není možné generalizovat“.  Chvályhodná touha po objektivitě, ale přece jen… když se uplatňuje všude a u všeho ztrácí trochu glanc a člověka napadne i takové ošklivé slovo jako „ zbabělost“.  Působí to tak alespoň všude, kde to použije, aby nemusel k něčemu zaujmout postoj, a to on dělá opravdu nerad.
Jeho oblíbenou rolí ve společenských vztazích je - jak jinak - nestrannost. Úzkost, aby nebyl s nikým spojován, je jedním z hybných motivů spousty jeho činů. Mám ho moc ráda, během let se tento postoj „ Nepostoj“ stal polem, na kterém víme, že se nesejdeme, a které se tudíž snažíme nenavštěvovat. Někdy to jde docela dobře, jindy to skřípe.
Skřípe to ve mně. Všude tam, kde po zaujetí postoje volá nejen hravá mysl, ale i stahující se žaludek, kde mám nepříjemný pocit, že krasodušně tančím po lidském utrpení, nespravedlnosti, bolesti, má slova se úzkostlivě vyhýbají svírajícím se útrobám.
 Zrcadlení empatie je nežádoucí. To ale vůbec neznamená, že zmizí; spíš nás donutí vyhnout se tématům, které ji vyvolávají, a když není vyhnutí, tak je bagatelizovat. Také odvrátí pozornost – trochu úzkostlivě – od všeho, co se „příliš rozrůstá“ a upne se k detailům, které zahánějí obrazotvornost. Mění nás pomalu, ale jistě, to, co bylo v mládí hlubokou touhou po objektivitě, se postupně čím dál víc podobá křehkému tanci v navyklých stezkách, které zaručují nerušený klid.

Empatie je nežádoucí i ve veřejné debatě
Své osobní vztahy bych tu neventilovala, kdybych neměla pocit, že podobný proces je možné sledovat i v debatě veřejné.  Shodou okolností jsem v průběhu psaní narazila na článek v magazínu Finmag „Velké srdce mají i velké svině“,  o knize, v níž autor vyrazil „Proti empatii“ dokonce do argumentačního boje: 
Prvním argumentem je, že empatie má tendenci stranit blízkým a „známým“, a zkušenosti (tedy upřednostní soucit s vykonaným zločinem před abstraktním soucitem s oběťmi, kterým bylo předejito).
Dalším argumentem „proti empatii“ je, že empatie automaticky neznamená morálku, naopak, její služby je možné použít i ke zlému účelu.
Třetím argumentem je, že „silně empatičtí lidé mají sklon k asymetrickým (ač by člověk u asymetrie očekával širší spektrum, čti: druhé upřednostňujícím) vztahům“.
 Čtvrtým – prý nejnápaditějším – argumentem je, že empatie může být i zdrojem konfliktů, ba dokonce válek.

            V článku jsou dost hrubě směšovány pojmy „empatie“ a „emoce“.  Inženýrství lidských duší, kterým tento elaborát bezesporu je, se neskrývá v argumentech pro nebo proti empatii, ale v bláhové iluzi, že máme jasno v tom, kde všude nás ona empatie ovlivňuje v podobě předcházení stahování žaludku, vyhýbání se informacím, které by je spustily, či případně manipulací sebe i okolí formou plochých argumentů.  
            Empatii, silné vjemy odehrávající se v rovině tělesnosti, skutečně můžeme použít všemi směry. Zrcadlení nezajímá individualita ani stranictví, směr ani cíl. Jsou to vjemy, které nás spojují s tím, co je v nás lidské, neosobní, univerzální, a co nám vztah k tomuto rozměru možná spíš zprostředkovává, než namlouvá (jak podsunuje autor, když smísí empatii s emocemi).  
            Nenamlouvá. Je to zrcadlení, které nerozeznává ani uvnitř a vně, natož nějaké osobní podtexty, zrcadlí to, co je nebezpečné prostě člověku, s čím neradno zacházet nejen z důvodů sebepečlivěji promyšlené morálky, ale první signální soustavou. To, co je nelidské.       
            Čím dál častěji mívám pocit – v osobní i veřejné komunikaci – že se nám honba za „objektivní nestranností“ mění v úprk před „nestabilitou“ emocí. S tím nám ale mizí z horizontu i schopnost zahlédnout věci v jejich niterném kontextu a smysl pro to, co možná nedisponuje objektivitou suchých „fakt“, ale zato největším vlivem  v dobrém i ve zlém – míra našeho lidství.

Psáno pro Deník Referendum

17. 4. 2017

Jsme tak racionální, že neumíme snít

Dne 9. září 2016 vyšel v E15 rozhovor s Jiřím Přibáněm. Pana Přibáně si velmi vážím, ale díky jinému úhlu pohledu mě jeho výroky často inspirují k trochu odlišným závěrům.

S popisem situace, jaký uvádí pan Přibáň, lze jen souhlasit: Nedůvěra v samotnou politiku roste u mladých i starých, Evropa přichází o svůj kredit jako symbol stability, názory si nevyměňujeme, ale častěji se s nimi vzájemně mlátíme po hlavách. Jak mizí obecná vzdělanost, stále víc lidí se přiklání ke zjednodušujícím teoriím, ztrácí se kultivovanost (často je dokonce důvodem k podezíravosti), chybí sensus communis.

Pominout úlohu USA ve vytváření propasti a rozkolu mezi muslimy a evropskou populací byl od Přibáně poněkud husarský kousek, obzvlášť, když se dostáváme na společné pole, na němž se neobejdeme bez pocitů a emocí.

Nechci zde obhajovat možnost přirovnat anti-semitismus k anti-islamismu (i když v duších lidí okupují velmi podobné prostory a tudíž mohou věštit i velmi podobný vývoj), ale budu obhajovat právo (ba dokonce nezbytnost) obrátit pozornost směrem k analogiím a obrazům.

Analogie a obrazy jsou vždy velmi nepřesné a hrubé, ale to jim poskytuje i určité vlastnosti, které jsou v mnohém odpovědné za to, po čem pan Přibáň volá. Res publica, sensus communis, to vše jsou nikoliv fakta, ale společné obrazy. Společné právě tím, že nemají obsah zcela konkrétní, nejsou to pojmy jednou dané (jak vyžaduje právo), ale žijí neustálým obnovováním, jejich udržování vyžaduje jiný způsob vztahování k nim, neoddělují, ale naopak spojují.

Když to trochu přeženeme, res publica připomíná spíš pocit než fakt, kterým bychom mohli argumentovat v diskusi o pravdivosti věcí. Je to pole, na němž se setkává dojem ze světa se skutečností světa, důvěra v něj s jeho prožitkem, a dochází k jejich konfrontaci. 

Sensus communis (v češtině nikoliv náhodou občas nazývaný „selský rozum“) je zakotven v terénu podobně bahnitém. Toto sepětí rozumu s intuitivní znalostí pochodů světa založenou na porozumění vnitřním obrazům a jejich vývojovým tendencím (pracujícím na principu analogickém) je něčím, co z našeho světa postupně mizí.

S rostoucí technokratizací a odcizeností ztrácíme porozumění pro tu část duševního prostoru, kterou můžeme rozumem korigovat, ale nikoliv vytvářet. Přesněji řečeno ona nemizí, ale obrací se proti rozumu a trvá na svých pozorováních stejně tvrdohlavě jako korunovaný vládce.

Občas mi v diskusích zůstává právě rozum stát nad tím, jak často lidé popírají smysluplnost principu jeho neudržitelností v konkrétní situaci. I principy potřebují být ze základu nepřesné, ba dokonce do jisté míry vágní.

Stejně jako cesta k rozšíření vzdělanosti nevede přes zvýšení sumy přijímaných informací či, nedej Bůh, ve větší autoritativnosti, cesta ven z této šlamastiky nevede přes odmítnutí „nepřesného“ či vyhnutí se analogiím, ale přes změnu vztahu, tedy obrazů a emocí, a vytvoření tvůrčího prostředí, které jistou nepřesnost vyžaduje.

Jedině lidé svobodně zacházející s obrazy mohou vytvořit sdílený prostor, najít společné cíle na základě podobných tužeb. Jsme tak racionální, že neumíme vědomě snít a do našich nevědomých snů jako by čím dál častěji vklouzávali démoni.


Publikováno v Deníku Referendum

9. 7. 2015

Prostě "aby bylo dobře"...

Rozloučení se Sirem Nicholasem Wintonem

Celý den jsem se tak plně věnovala  věcem pracovním, že jsem ani neproběhla zprávy na internetu. Až v šest hodin večer se mému synovi podařilo mě dostihnout mobilem se smutným oznámením, že zemřel Sir Nicholas Winton.
S tímtéž synem se mi před lety udála zvláštní příhoda. Dopoledne v práci mi přišla na mobil zpráva: „Nikdy jsem si neuvědomil, že nebýt jeho, nejsem na světě.“ V první chvíli jsem se trochu vyděsila, posléze usoudila, že se zřejmě tentokrát pohádal s otcem obzvlášť plamenně, ale zdá se, že to už nebude tak žhoucí, a celou věc pustila z hlavy.
Po návratu domů vysvitlo, že ve škole shlédli film Síla Lidskosti – Nicholas Winton - a Vítkovi se rozeběhly před očima příběhy předcházející jeho zrození.
…Mně také.
Tehdy i dnes mne tento gigantický zásah do osudů mé rodiny proběhl celým tělem. Na jedné straně nejužší blízkost pekla organizované lidské nenávisti, na druhé spása v podobě člověka, který se cítil - a tudíž i žil - jako sluha světa, prostě „aby bylo dobře“ i s oním melancholickým podtónem vědění, že to stejně vždycky bude jenom lépe.  A konal…
Umřel člověk, který plynule, bez horečných snah, vytrvalou opatrnou chůzí vstoupil do říše archetypu dobrého srdce. Pod jeho dotekem vyrašilo sémě životů. 
Připadám si skoro provinilá, že se nepustím do bombastických oslav jeho obřího malého činu, ale zároveň mě cesta tohoto rozloučení vede víc do hlubin, v nichž se já a ty, neřkuli moje a tvoje, rozplývá v něčem daleko podstatnějším, zdánlivě emotivnějším, ale v jádru zcela prakticky vědoucím, že péče o sebe je i péče o stav světa.
Nyní, když tento člověk uzavřel svůj pozemský běh, vystupuje ve mně silněji ono zvláštní pouto, které je neosobní, ale přitom nejosobnější, vpravdě rodinné, i když abstraktní, a čímsi tak silné, že viditelně přitahuje i syna.
Pouto sdíleného lidství, společné humanitní mysli, živé víry v soucitný a otevřený svět.
Pouto, za které - obzvlášť v dnešní době, kdy mám pocit, že jeho hodnoty jsou ohrožovány Nicotou – cítím nejen vděk, ale i závazek nepřeslechnout onen slabý hlásek, který se o nic nedere ani nic neslibuje, vlastně nemá ani argumenty, jen odkazuje k prameni, v němž napít se znamená podat vodu.  K životodárnému rezervoáru lásky, která hledá - a tudíž nachází - v člověku především člověka.
A koná…

Psáno pro Deník Referendum

7. 4. 2015

Postavit se svému strachu - Velikonoční rozjímání


 O tomto víkendu si křesťané připomínají jeden z největších svátků, příběh ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. I v jiných věroukách se k tomuto období počátku jara váží podobné obrazy smrti a zmrtvýchvstání, nutnost ukončení jednoho a započetí jiného, uhynutí a znovu probuzení přírody k novému koloběhu.  
Jeden ze zdánlivě vedlejších produktů, kterým náboženství obohacují lidský běh, je prodchnutí života se symbolickými příběhy, rozdělení času věnovaného věčným cyklicky se vracejícím principům od času naplněného aktivitou a péčí o přítomnost, přemítání o věčném smyslu a o jeho naplňování v realitě, čas sakrálního a čas profánního.
Náboženské příběhy doprovázené rituály nás vedou k tomu, abychom se do nich vžili, pustili k sobě poselství jejich příběhů, vzdálili se od svých osobních starostí a věnovali se úvahám o věčné povaze věcí, příběhům, které v sobě skrývají i mnohou zapomenutou moudrost a které často podivuhodně vykreslují podobu psychických archetypů.   

Kontext světa
Obraz smrti a zmrtvýchvstání, kterému jsou Velikonoce zasvěceny, nám nechává prožít jeden z nejtíživějších, ale zároveň nejradostnějších archetypů, možnost věčné obnovy, tíhu ztráty, která ale vede k dalším, novým dějům, transformaci, proměnu, rozloučení se se starým pro další nový vývoj našich životů.
V archetypální symbolice, obrácené na duši a její dobrodružství za zrcadlem, mizí v této hrozivé bráně nicoty často minulost, která nám připadala jako jediná možná, prožitá historie, na níž jsme stavěli své jistoty, se nám rozbahní pod nohama a vše, z čeho jsme do té doby odčítali svou budoucnost, se náhle obrací zpět. Je to čas melancholie a úzkosti, pocitu bezmoci a nutnosti odhodlat se nechat minulé odejít a obrátit se s důvěrou k tomu, co, třeba i dosud neznámé, přichází.
Mám ráda tento svátek a Bílá Sobota, v jejímž tichu se koná sestup duše do hlubin tajemství, kde se zrodí zmrtvýchvstání, je pro mě i symbolem kritického zhodnocení, rozloučení s představami, které už neodpovídají stavu skutečnosti, přeměna osobní i názorová, nové uchopení a začlenění sebe sama do kontextu světa.  

Hustá atmosféra
To vše spojené s tím, s čím proměnu prožíváme nejčastěji – se strachem, který ale očišťuje, prověřuje, a pomáhá dovést sestup až do hlubin pokory, v níž se rodí i nová víra, často vázaná na přijetí toho, že věci mohou být prostě jinak, než jsme si dosud představovali.
A pak Zmrtvýchvstání, okamžik, kdy se jako zázrakem roztancují vůně a víra v život dodá energii i jeho rozkvětu, onen závan čerstvosti, který se rozhostí ve chvíli úlevy z prasklých obručí strachu a stísněnosti, radostný závan uvolnění a zrození alternativních cest sycených důvěrou v novou smysluplnost světa.
Celý tento proces, ve Velikonočním pašijovém příběhu zachycený i se všemi protichůdnými emocemi, jako by zrcadlil také mnohé, čím nyní procházíme a co vyznačuje období proměn obecně.
Ač bychom rádi, život obvykle nebývá jednoduchý a přímočarý, rozdělený do přehledných kolonek a jen logicky na sebe navazujících procesů, a tak se jednotlivá stádia příběhu často odehrávají jaksi současně, atmosféra konce a tušení slepé uličky vyvolává strach, který lidi nutí do vyhraněných obranných postojů a atmosféra houstne. 
Na našem horizontu se stále častěji objevují zbraně, násilí, ekonomické i ekologické hrozby, starý svět pevných hodnot jako by už patřil jen vzpomínkám a minulosti. Strach je možná dobrý rádce, ale špatný pán a jeho ostruhy nás dovedou přesně k tomu, čeho jsme se nejvíc báli - k nepřátelství, podezíravosti, uzavřenosti a lsti.
Letošní velikonoční příběh jakoby přicházel v atmosféře, která všechny tyto znaky obsahuje, naše situace v mnohém prozrazuje pocit, že jsme se dostali do slepé uličky, naše snahy o zlepšení jako by znovu a znovu jen rozjížděly staré mechanismy, sousedi se mění v nepřátele a svět jako by stále více nabýval hrozivou tvář.
Velikonoční vigilie nám poskytují možnost projít tento vnitřní příběh, postavit se tváří v tvář svému strachu a pohlédnout na svět z hlediska naší omezenosti, slabosti a zranitelnosti. Nabídka, zdálo by se, nepříliš lákavá, kdyby v sobě neskrývala i možnost rozpoznat, že je to právě strach, který se pod naším pohledem scvrkne, a probudíme se do rána vzkříšení.
Psáno pro AltPress

1. 4. 2015

"Proč?"



V posledním týdnu jsem zaznamenala několik článků zaměřených na téma „příliš liberální výchovy“. Nikoliv nepodstatná část těchto článků se věnuje „zkaženosti“ dnešních dětí, obvykle líčené i s temnými následky, které to přináší, často podané se vzácně bující negativní fantazií.
Ne, že bych s některými popisy současnosti do jisté míry nesouhlasila, ale jejich příčiny i následky vidím jinak.
Postupný přechod k liberální výchově je téma, které v západních demokratických zemích ovládá veřejnost plynule od 50. Let a je úzce svázané s postupným procesem individualizace, jíž naše kultura v rámci svého životního stylu prochází.
Rostoucí množství informací, nutnost hledat a vytvářet své místo na trhu, demokratické uspořádání, v němž žijeme, to vše tlačí na zvyšující se nutnost volit a rozhodovat.
Má-li člověk nových generací dostát všech voleb, které jsou na něj každý den kladeny, potřebuje získat vnitřní sebejistotu úsudku, která mu dovolí volit, aniž by byl úplně závislý na miriádách protichůdných informací, které se na něj v naší marketingové době valí. Nemůže se Pavlovovským systémem orientovat ve slalomu příkazů a zákazů, u nichž postrádá vnitřní soudržnost. Musí vytvořit vnitřní hodnotový systém, který mu pomůže se sjednotit v záplavě požadavků, nabídek, názorů a vzruchů.
Podstata liberální výchovy nespočívá – jak argumentuje většina obhájců tradičního modelu – v tom, že dítě si má „dělat, co chce“, ale že se má učit vědět, proč něco dělá a něco naopak nedělá. V tom tkví podstata změny, kterou kritici nových metod rádi přehlížejí a bagatelizují s odůvodněním, že „dítě tomu často ani nerozumí“.
Ono třeba i nerozumí, ale učí se procesu, při němž člověk řídí své činy niternou úvahou, jejímž centrem je jeho vlastní odůvodnění. Vidí, že se ptá a na své otázky hledá odpovědi u sebe a ze sebe nejen proto, aby „měl, co chce“, ale taky proto, že jedině, když svým volbám bude rozumět, bude schopen být za ně i odpovědný. 
Ve výchově i v pedagogice a školství jako by se základní spor vedl o jedno – o nutnou míru porozumění. O to, kolik důrazu ve vztahu ke světu je věnováno této lidské funkci a nakolik je „nechána koňovi“.  
Myslím, že mají-li naše děti (a nic jiného jim nezbude) řešit vše, co my jsme odložili, čeká je nejednoduchý krok. Vyměnit poslušnost za odpovědnost, vnější příkazy za vnitřní usebrání a přijmout niternou odpovědnost za stav světa - přerodit se ze slepých konzumentů v jeho vědomé tvůrce. Dospět a individualizovat se.
To ale znamená všechny ty dobře míněné poučky podrobit zpochybnění a otázce po jejich vnitřním smyslu, a z tohoto tázání nechat, skoro jako vedlejší produkt, vyplynout hodnotový systém, v nějž budou schopni věřit, protože vyrostl z nich.  
Myslím, že to nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je brát jejich tázání vážně.

Psáno pro Deník Referendum

10. 2. 2015

Chvála romantismu



Jiří Přibáň uvádí ve svém článku „České společnosti hrozí politická perverze“ tři charakteristiky české společnosti, které hrozí kolapsem a směřují mimo hranice klasické demokracie.  Ač se s   popisem v zásadě shoduji, přece jen bych tento souhlas doplnila několika poznámkami.
K uvedeným procesům dochází ve většině, ne-li dokonce všech zemích EU a USA. U nás demokracie nese ještě posttotalitní podoby, prostředí je jednodušší a méně diferencované, občanská společnost nevyvinutá, takže destruktivní rysy patrné všude, zde mají transparentnější a vyhrocenější podobu.
Privatizace státu je zde jistě mnohem znatelnější než v bývalých západních demokraciích bohatších o půl století postupného budování demokratických struktur. Zde jsou tyto struktury jen křehkou skořápkou nad jedoucími mechanismy byvších navyklých pořádků mocenských klik. Mladá demokracie přebere nejdřív formu. Než začne zarůstat do povědomí lidí, trvá to generace. Ty však dorůstají v atmosféře, kdy už vytoužený svět jeví známky postupujícího úpadku.
Stejně je tomu s třetím bodem Přibáňovy analýzy, „mylné představě české společnosti o významu protestů“. I ta není zdaleka osamocená. Naopak, zdá se, že v celé Americko-Evropské demokracii se zvedá vlna přesvědčení, že občanská společnost ztrácí byvší vliv a to, že „její protesty zdaleka nemají takový význam“ a bezmoc se vylévá do ulic, je obecně považováno za jednu ze slepých uliček doby – ohrožení demokracie.
Toto „prokletí“ vychází nejen z lokálního ovlivnění německým romantismem, ale z romantismu v celé Evropě, jehož asi nejdůležitějším podložím je protest proti technokratismu a odcizenosti přebujelého osvícenství  - stejně jako je tomu nyní.  Tato vlna se při nejmenším periodicky vrací.
Samy o sobě by tyto odchylky byly pochopitelné – dovedu si představit, že obzvlášť pro pohled z Cardiffu se zdejší společenská situace může jevit dost bizarní, chápu i autorovo zaujetí pro uchování nezávislé a kvalitní justice jako jednoho ze skutečných pilířů demokracie.
Problém ale vidím v tom, že příliš obracejí naši pozornost k jevům, v nichž se ztrácí to, co by postkomunistické regiony měly možná poskytnout nejvíc – srovnání a analýzu zkušeností se zrozením totality z lůna demokracie, která je bezpochyby hrozbou století minulého a zatím i tohoto, ať ze strany levé či pravé. Je hrozbou vycházející ze současného stavu člověka a společnosti. A my ji známe na několik způsobů.
Stejně jako jsou zde z minulých zkušeností atrofované pohyby občanské společnosti, jsme velmi přecitlivělí na převládající formu - paňácovitost vlád režimu minulého byla zdrojem mnoha zdařilých vtipů – což považuji za zkušenost pro současnou dobu v něčem velmi cennou.


            Problémy naší „banánové republiky“ nejsou problémy, které se od problémů Evropské Unie liší, naopak, jsou jen primitivnější variantou téhož.
V jádru jsou to symptomy společnosti, která nevěří v hodnoty, které proklamuje, kultury, v níž vládne technokratický duch a forma s obsahem se čím dál více míjí.
Společnost, kterou může zachránit už snad jen trocha romantismu, díky němuž prožitek získá znovu smysl, protože budeme schopni mu ho dát a žít život na smysl orientovaný.

Psáno pro Deník Referendum

Co nabízí ezoterika?





Pavel Šplíchal v A2larmu publikoval dne 28. 1. zvláštní úvahu o apokalyptických vizích, které podle jeho názoru provázejí různé s ezoterikou související názorové proudy. V článku pro mne trochu nejasným způsobem v pár větách zmapoval scénu od přírody milovného Jaroslava Duška až po samého zmocněnce jeho Omnipotence Trhu Václava Klause. Celé této podivuhodně amorfní společnosti vyčítá: „nejspíš načetli víc než obyvatelé libovolného menšího města dohromady, jenže v mediálních zkratkách a bezbřehé popularizaci z jejich nabytých vědomostí moc nezůstane“.
Nechci obhajovat ani jeden z oněch pomocí mediálních zkratek a bezbřehé popularizace zmixovaných proudů, dokonce se přiznám, že mě na článku zaujal právě autorův zcela neinformovaný a povšechný přístup, který ovšem - a v mnoha případech oprávněně – zároveň vytýká „těm ezo...“.  
Jenže ezoterika to dělá vědomě, bere vážně lidské fantazijní obrazy a má pro tuto „povšechnost“ celé sady archetypů, s nimiž skutečnost srovnává, odhaduje a zkoumá její směřování a sleduje svět také pomocí analogií a synchronicit.
Tyto „synchronicity“ jsou (obzvlášť v kolektivním měřítku) tím, co nechtěně předvedl
autor článku – obrazy či témata, které se šíří ve společnosti, dotěrně neodbytná se vynořují ve zcela odlišných sférách zájmů a vyskakují na nejnemožnějších místech.  Obrazy, které se nabízejí skoro samy, protože odpovídají něčemu, co tušíme nebo poznáváme zevnitř.
Ezoterika pěstuje schopnost nahlédat a rozpoznávat archetypy v jejich kořenové podobě, dřív než se vydají na cestu ke konkrétnímu uskutečnění. Smrt a zmrtvýchvstání je tak něčím, co jako proces nedílně patří k životu, umíráme pro sebe i pro druhé s každou smrtí ega a s každým politickým systémem, s nimiž vrůstáme do nové vlastní podoby. Je to transformace, život ve své vitální podobě, kdy věci mění svou formu a struktury zůstávají. Proměna visí ve vzduchu, otázka je jaká.
Apokalypsa v této verzi může vyvolat stejně pocit „všeobecného úpadku a cesty k apokalypse, se kterou se vlastně nedá skoro nic dělat“, jako pocit burcující výzvy spojené s transformační vizí.
Nechci se zde dohadovat, jestli jsme či nejsme tak daleko, že nám hrozí atomová válka nebo vylití oceánů, ale že ve vzduchu visí obraz slepé uličky, že způsob našeho života zdá se být za zenitem a pravděpodobně budeme nuceni hledat značně odlišné priority, než doposud, to asi cítíme všichni.  A to stačí k tomu, aby ten obraz byl natolik přítomný, že se ho nezbavíme, a jeho obcházení nás dovede jen k tomu, co sám autor předpovídá – obrazu, který se jaksi nabízí, se chytnou na jedné straně ti, kteří dobře vědí, kam ho chtějí dovést, a na druhé ti, kteří mu propadli v naivní víře.
Ezoterikou se zabývám dlouhá léta. Ač chápu autorovu nechuť k tomu, jak často velmi pokleslé formy ezoteriky začínají prosakovat na oficiální posty, jsem přesvědčena, že současný boom (i přesto, že se jako každá módní vlna zjevuje v bizarních podobách) není zcela náhodný, ale je logickou reakcí na to, že lidé hledají pojmy a systémy, které jim umožní se orientovat ve světě vnitřních obrazů, kterých s postupnou individualizací přibývá, a mají konfrontační charakter. Svět totality fragmentů nám mnohdy brání uvěřit vlastním očím, neboť se celistvé dojmy a obrazy rozpadají na tisíce argumentačních částiček.  Ezoterické obrazy a jejich výklady poskytují prostředky, jak tyto obrazy pojmenovat, uchopit a lépe jim porozumět. Jsou to vědy, které se tématikou zabývají stovky ba i tisíce let s  vyvinutým systémem na srovnávání zkušeností různých kultur.
Osobně si myslím, že rétorika transformace je v současné chvíli přiléhavější než revoluce protože změny, které nám tlučou na dveře, se týkají nejen oblastí politických, ale také vědeckých na poli věd přírodních i humanitních, zřejmě zasáhnou i do hluboce zakořeněných návyků i stavby hodnot.
Chceme-li totiž úspěšně zvládnout situaci,  v níž jsme se ocitli, kdy naše technické prostředky převyšují naši lidskou zralost s nimi zacházet, potřebujeme nejvíc naučit se zacházet sami se sebou.

Psáno pro Deník Referendum