22. 8. 2012

2012


Konfrontace názorů

Markéta Hrbková, básnířka, astroložka, překladatelka


„Tvrdím, že tento systém má uvnitř sebe chybu, ‚systémovou                              chybu‘. Není to tato jedna nebo jiná chyba, je to chyba uvnitř celého systému. Dovedete si to představit? Je všude a nikde.         (David Bohm, Changing Consciousness)
V poslední době se rozšířil mýtus o konci světa, který je založen na starém mayském kalendáři, zároveň však jím určená data provází i některé vesmírné události, o nichž i astronomové uvažují v kontextu možných změn na zeměkouli. Nechci zde nikoho přesvědčovat o pravdivosti či nepravdivosti podobných předpovědí, ale ráda bych se na ně podívala jako na určitý vzkaz, který dáváme sobě samým. Je to hlas nevědomí, které svým jazykem mytických obrazů, symbolů a z nevědomí stoupajících obav před nás nahrubo staví informaci o nutnosti proměny člověka, transformaci lidství do snad další roviny vývoje či zrání, které mytologické systémy vždy symbolizovaly obrazem smrti a zmrtvýchvstání, hada svlékajícího svou kůži pro nové dějství tisíciletého běhu lidských dějin i pro proměnu jednotlivce. Podle svého zvyku se na tento obraz díváme jako na něco, co „ je“, či „ není“ pravda, co přijde, či nepřijde jaksi nezávisle na nás, a plně nám uniká, že jeho přítomnost v našich myslích je v mnohém odrazem toho, jak se cítíme a jak občas i sami sebe zahlédneme tam kdesi uvnitř.
Jsem přesvědčena, že situace, v níž se nacházíme, kdy se potřeba hlubinné proměny lidstva ohlašuje nejen ze starých proroctví, ale i mnoharozměrnou krizí, provázenou už ani nezakrývanou bezradností, je spojena s jakýmsi vesmírným cyklem, který to na dnešní dobu „naplánoval“, ale zároveň je to obraz, který vyrůstá z nás. Divinační vědy, které se cyklickými proměnami dění zabývají asi nejhlouběji, došly ke zjištění, že nikdy nejde jen o jeden cyklus, který náhle přijde a odejde.  Neustále postupující změny, v nichž se různé cykly spojují, kříží, střídají a dobíhají, mají podobu proudu, který se jako podzemní řeka valí někde v hlubině lidských vjemů a zákoutích toho, co prožíváme jako fantazie, a nabízí nevědomé obrazy, mnohdy nezřetelně smíšené závany současnosti, vzpomínek z minulosti i tušení budoucnosti, které svým vědomím interpretujeme. Nasměrováním svého vědomí z větší míry vytváříme chod událostí.
            Myslím si, že s rokem 2012 z hlubin našeho nevědomí vystupuje zesilující se nutkavý tlak na potřebu změny spojený s tím, že člověk naší civilizace dospěl do stadia, kdy určitý princip dosáhl vrcholu a hranice svých možností a musí se přerodit do další vývojové fáze, kde se to, co bylo středobodem končícího cyklu (možná bychom mohli říct zrození Boha v individualitě), přesune ze středu zájmů a z pozice hodnoty, z níž fraktálově vyrůstá struktura naší psychiky, na okrajové pozice a úhelné postavení převezmou hodnoty jiné, pro vyrovnání pravděpodobně v mnohém zdánlivě opačné.  Alespoň zpočátku. Postupem času by mohlo převážit vidění, v němž protikladnost dnešních soupeřů vynikne ve světle širšího vnímání jako dvě strany jedné skutečnosti.
Obrovský rozmach člověka ve službě jeho egu, který je nepřekročitelnou fází vývoje jednotlivce stejně jako společnosti, se nám před očima proměňuje v jakousi egománii, podivně nesourodý obraz světa, v němž totalita jednotlivostí zastiňuje souvislosti tak, že nejsme často schopni věřit vlastním očím, neboť viděné rozdělujeme do kategorií a bráníme jejich průchodnosti. Tak často škobrtáme o svět, v němž se za vzývání svobody čím dál víc přimykáme ke kontrole všeho druhu,  neboť se neumíme spolehnout na sebe zevnitř, metoda je nám víc než rozhodnutí na pozadí dané situace a bezradně bloudíme v byrokratických labyrintech slov, vytržených z kontextu našeho vlastního žití.
Odehráváme se vně nás samých a naše fantazie je naučena hledat především ve vodách možných nebezpečí, v podezíravosti. Naděje a víra, femme fatale kreativních činů, ideálů i vizí, které bychom v nastalých krizích tolik potřebovali, zůstávají zamrazeny v křišťálovém zámku mysli, která však kdesi cestou k vrcholům ztratila sestru zem, pohrdla příliš pomalými city a stala se nedoslýchavou ke kořenům instinktu. 
David Bohm v knize Changing Consciousness (Proměna vědomí, 1991) říká: „Základní nevyslovený předpoklad je, že mysl vám pouze říká, jak věci jsou, a nic jiného nedělá – a že někde uvnitř této mysli sedíte vy, který se rozhodujete, co s podanou informací uděláte. Ale to nejste vy, kdo rozhoduje, co s informací uděláte a jak ji zpracujete, mysl řídí vás. Mysl vytváří čistě ze sebe rozdělení, a pak je předkládá jako přirozené. Dalším ze základních rysů mysli je i to, že si sama neuvědomuje, že něco vytváří, a pak bojuje proti tomu, co vytvořila. A nechce vědět, že to dělá. Tak mysl bojuje proti svým vlastním výsledkům a pokouší se odstranit vznikající problémy přesně těmi způsoby, kterými je předtím vytvořila. Tomu říkám „udržovaná nesoudržnost‘(sustained incoherence).“

Obraz smrti a zmrtvýchvstání
Chceme-li pojímat obraz konce světa jako obraz transformace, zmrtvýchvstání, symbol nevědomí, měli bychom hledat nejen jeho varovné poselství, ale pokusit se nalézt v širokém spektru možností i radu a nabízený lék.
Ať jsme si toho vědomi či nikoliv, svět s vidinou blízkého konce je jiný než svět, o jehož nekonečnosti jsme předtím nepochybovali.A možná právě k tomuto obrazu bychom se měli vztáhnout s prosbou o radu a léčbu, ptát se po perspektivě, kterou přináší setkání se smrtelnou tváří, možná i vyjít vstříc síle emocí, která otřese i nejhlubšími kořeny zvyku.
Naše krize je z nemalé části krizí vnímání času. Se zvyšující se rychlostí, odcizeností a virtualizací našeho světa žijeme přítomnost spíše jako oběť očekávané budoucnosti a zároveň odkládáme do budoucna veškeré problémy.  Očekáváme růst růstu a věříme, že v  nedaleké budoucnosti budou splaceny všechny úroky z úroků, že planeta určitě někdy v budoucnu nalezne sebezáchovný mechanismus, jímž zachrání nás i sebe, a že ne my, ale jakési budoucí generace musí vyřešit problémy, před nimiž stojíme v úzkostné bezradnosti.
Je také krizí autenticity, vztahu k sobě samým. Jen s naprostou lhostejností k sobě i světu můžeme žvýkat místo jídla gumu a metodicky vysvětlovat, že nám to nevadí, vnucovat vlastním dětem něco, čemu sami ani za mák nevěříme, a namlouvat si, že tři čtvrtiny života musíme prožít tak, jak nechceme, namísto toho, abychom se snažili žít tak, jak bychom chtěli, a přirozeně tvůrčím způsobem přetvářeli svět ke svému obrazu.
Je krizí naší téměř zásadní extroverze, které chybí citové a instinktivní zakotvení, teroru „metod“ a „jediných objektivních hledisek a stanovisek“.
Úskalí, která, jak psychologie ví, hrozí vždy u převažujícího spoléhání na myslivý princip.
Možná je nejvyšší čas pohlédnout do tváře své konečnosti a pokusit se ve fantazii seznámit s pohledem, který pochází odtamtud. Objevíme tam váhu dne, okamžiku, vztahu, smysl věcí bez užitku jenom pro ně samé, smysl sebe samých zakořeněný ve smyslu světa, úžas z krásy nelítostně spjatý i s blízkostí konečnosti; všechno to, co se z našeho života již generace plíživě a v posledních letech stále nenávratněji vytrácí.
Smrt je tou, která nás svléká ze všech rolí, podtrhne podlahu všem předpokladům a závislostem a pokud nás s něčím zůstaví, tedy jen s tím, kým jsme se za života stali. Všechna „ co kdyby“ a „objektivně“ ztrácí svou magickou moc.
Někdy slýcháme, že před smrtí proběhne člověku hlavní linie jeho života jako film. Kde naše vědomí neovlivňuje zítřek, vyplave minulost viděna jiným zrakem.
Myslím, že naše civilizace se nachází ve stadiu, které tuto zkušenost v mnoha ohledech velmi připomíná a že v našem zájmu o mayská proroctví je i kus moudrosti nevědomí, které nás tlačí k co možná vědomému uchopení těchto představ.
Stojíme před paradoxem, jak dosáhnout změny, a narážíme na to, že to neumíme jinak než povinností a metodou, kterými jen opakujeme a posilujeme staré mechanismy, skrz něž  očekáváme rozhodnutí zvenčí. Naše transformace musí vyrůst zevnitř, etablovat se upevňováním naší niterné sebejistoty, setkáním s imanencí, která je ukryta v našich duších, ale byla zahnána do nejodlehlejších koutů.
Budeme nuceni risknout nepředvídatelnou budoucnost, vykročit do neznáma, udělat krok „pouhou vírou“. Smrt a zmrtvýchvstání.
Je velmi pravděpodobné, že takový proces bude trvat více generací, může být provázen katastrofami vesmírnými, ekologickými i politickými, osobně jsem ale přesvědčena, že právě jeho průběh závisí na každém z nás. Že to, jakou podobu další vývoj nabere, se bude rozhodovat ve zlomových okamžicích (do nichž bych letošní rok asi počítala), a bude nejvíc závislé na stavu jakési společné mysli lidstva, která jako mem nebo kolektivní obraz visí ve vzduchu, všichni z ní čerpáme a všichni do ní svou nejhlubší podstatou přispíváme.
Když dokážeme do hloubky přijmout míru odpovědnosti, která je v této představě světa skryta, zrodí se s ní zároveň i naděje, že jsme to skutečně my, na kom záleží, neboť to uvěříme sami sobě. A to je první a možná nejdůležitější krok, s nímž nám tento symbol může pomoci a zajistit co nejvědomější přístup k úkolu, který nám tajemné poselství dějin již zvěstuje.

Psáno pro časopis PROSTOR  http://www.revueprostor.cz/index2.php?menu=archiv&vid=95