22. 8. 2012

Tak nějak se šíří rasismus


V posledních měsících se objevují případy, kdy média, magicky přitahována slibem snadno získané popularity i vlivem toho, že redaktoři propadají čemusi, co sociologie nazývá davovou hysterií, přinášejí ve zvyšující se frekvenci zprávy o střetech mezi romskými a neromskými obyvateli a drobná kriminalita, která by v kulturně vyspělých zemích dosáhla tak maximálně do rubriky Krimi, se skví na titulních stránkách s důležitým sdělením, že pachatelé jsou romského původu.

Počátkem srpna došlo na pražské stanici metra Palmovka k incidentu mezi romskou skupinou a mužem, který je osočil z pokusu o krádež. Popis zápasu, který působil velmi dramaticky, byl doprovázen sestříhaným videem, které jeho vyznění potvrzovalo. Shodou okolností však existují i jiná videa scény, která zobrazují průběh diametrálně odlišný, v mnohém podobnější svědectví obviněných. Romský pachatel, který incident popisuje tak, že pouze bránil svou družku, jíž muž slovně napadal a strkal do ní, se sám přihlásil policii proto, aby sebe a své průvodkyně očistil od pomluv.

Dne 2. 11. 2011 MF Dnes promptně vyvěsila zprávu s titulkem„Útočníci zničili večerku v Jablonci. Šlo o Romy, tvrdí napadená obsluha“, kterou pak ČTK převzala v podobném vyznění. Na konci článku se dozvíme, že celková škoda dělá 7000,-  tedy částku, která při střízlivě kritickém zhodnocení odpovídá tak  rozbitým dveřím a výloze. 

Dne 8. 9. byl redaktor Deníku romskou problematikou tak fascinován, že hrdě vystavil zprávu s titulkem „Romové napadli policisty tyčemi, stříleli i z pistole“, ale v jeho svatém zanícení mu jaksi uniklo, že zpráva je dva roky stará. Poté, co na to byl redakcí Romea.cz upozorněn, byla zpráva vyměněna za „Romové útočili i v Krásném Březně“. Viditelně zde šlo nejen o zaplnění vyprázdněného místa, ale též žádaného tématu.

Téhož dne vynesla nešťastného učně Tomáše Viraga z Prahy pouliční rvačka dokonce do několika televizních stanic. Když mi jeho máma vyprávěla, jak ji před pořadem volal policejní úředník, aby ji upozornil, že svého syna v TV uvidí a po pořadu se neopomněl popást na dotazu „Jak se jí to líbilo?“, styděla jsem se jako možná ještě nikdy. Na to už musí být žaludek. Ve školách se takovému jednání říká šikana, jak se tomu říká u policie, nevím.

Ve Vimperku a v Novém Boru nabrala tato novodobá česká masová „záliba ve spravedlnosti“ zvláštní podobu, která nebývá při davových hysteriích až tak neobvyklá. V několika případech se našel nervově labilní občan, který došel na policii nahlásit přepadení Romy, ale po krátké době se ukázalo, že si celý příběh vymyslel a zranění si způsobil sám.

Mnozí svědci dění ve Vansdorfu ( včetně organizátora demonstrací Lukáše Kohouta) vyjádřili podivení nad skutečností, že v počátku celého procesu nebyla hlavním tématem odporu občanů drobná romská kriminalita, ale způsoby, jimiž zde státní správa nechává vybudovat ghetta a skrz sociální bydlení plení státní pokladnu – média se však chopila tématu vděčnějšího a stránky deníků zaplavily obrazy občanů skandujících  „Cikáni do plynu“.  Ty pak nacházejí své „solidární“ příznivce i dál.

Již koncem 19. Století sociolog Gustav Le Bon v knize „Psychologie davu“ popisuje stav davové hysterie: “Jednou vyslovené podezření se stává okamžitě nepopiratelnou pravdou, počínající antipatie nebo odpor mění se u jedince v davu ihned v divokou nenávist.“  Autor v knize dále popisuje, jak se hysterie v davu šíří a postupně - jak jedinci ztrácejí individualitu a pocit odpovědnosti a noří se do anonymního davu - obrazotvornost nabývá na radikalitě a dramatičnosti. Už ve své době, kdy k takovému poznání zdaleka nebyly takové technické možnosti jako dnes, Le Bon upozorňuje, že ke vzniku davové hysterie není zapotřebí fyzické přítomnosti osob na jednom místě, stačí sdílené vědomí společných emocí na dálku.

A což teprve, když se k tomu přidá břinkavá kapela z Vozové hradby a média spojí davovou nenávist s projekcí sebezáchovných strachů, jež vládnou dobou a jejichž pojmenování by leckterého novináře mohlo stát teplé místečko, které mu umožňuje dívat se na méně flexibilní žaludky z vršku a cítit se,
ach, tak mocným a silným. Jak známo, v nejasných dobách je společný nepřítel či obětní beránek pravou záchranou. Současné prostředí uměle vytvářené mlhy, s chutí podporované vzájemné podezíravosti a všeobecného strachu, je živnou půdou pro konspirační teorie všeho druhu.

Na můj povzdech o této skutečnosti a jejích možných hrozivých psychologických i sociálních dopadech, jichž jsme jako učitelé prvními živými svědky – rozhovor běžel o tom, že mladší ročníky projevují silnější sklony k agresivitě a xenofobii -  mi jedna mladší kolegyně odpověděla: „Ale lidé to chtějí slyšet.“ (doprovázeno  zcela bezelstným tónem „co mají teda psát, že jo…“) Redaktor ČT Stuchlík v rozhovoru s Terezou Reichlovou vysvětluje, že „lidé kolikrát volají do redakce, že někde byla nějaká rvačka a jestli jsme to tam dali nebo jestli v tom zase není nějaká diskriminace“.
Myslela jsem si, že rozdíl mezi novinářem a čtenářem spočívá v tom, že novinář je odpovědný za důsledky toho, co píše, že je vědomým tvůrcem veřejného mínění, čtenář naopak pasivnějším příjemcem, ale to je zřejmě v našich zemích hudba minulosti, která, pravda, dosahuje ještě daleko před sametový change.

Netrpím obvykle pomstychtivostí, ale již po roce 1989 mě napadalo, že novináři, tvůrci propagandy a udržovatelé totalitní linie ve společnosti, prošli změnou jaksi nedotčeni, mnohá jména se na stránky českého tisku do půl roku vrátila, někteří jedinci z titulních stran bolševických deníků se nám propracovali i do ministerských pozic. Odpovědnost za slova se v této zemi nenosí.
Abychom za normalizace přehlušili nepříjemné vnitřní hlasy o životě ve lži, zvykli jsme si namlouvat, že stačí propagandě nevěřit, že naše představa o světě kolem vyrůstá z jakéhosi objektivního zdroje mimo nás i mediální sféru, že když obrátíme naruby, to, co se říká, objevíme v nezmanipulované podobě to, co se děje.  Ať si říkají, co chtějí, my víme své. Ale, ouha, kde ďábel nedůvěry zasel, tam i sklízí. A tak český občan diriguje novináře, kam má koukat, novinář zas kdykoliv hodí občanovi na hlavu své omyly. Česká pohádka o nestranném novináři, který jen sbírá informace a nijak je neovlivňuje vlastním názorem či pohledem a musí informovat o tom, čeho si občan vědět žádá, není snahou o objektivitu, ale pustý blábol, kterým se reálná odpovědnost přesouvá do nikam.

Jenže davová hysterie je nebezpečná hračka. Od určitého bodu se šíří jaksi sama vlastní silou a není –li obezřetně směrována, projevuje téměř neodolatelnou tendenci gradovat až do podob násilí. Její magické oko „společně sdílené emoce“ přitahuje pozornost a poskytuje v současné situaci tolik chybějící a potřebný pocit společného směřování, které se normálně projevuje solidaritou. Kde není možné spojit se „pro něco“, spojuje se „proti něčemu“ nebo někomu. Zákon starý snad jak lidstvo samo.
Zároveň s tím, jak ve veřejném prostoru narůstá frustrace, agresivita a pocit, že věřit se nedá nikomu a ničemu, skladba zpravodajství českých médií se mění. Před našima očima už defilují téměř výhradně ukradené miliony a miliardy, které se v zásadě dělí na dva proudy -  jeden větší, který teče přímým tahem ze státních pokladen na účty soukromé, v nemálo případech anonymní,  u kterého však nalezení viníků neustále naráží na „nedostatek důkazů“ a hrozby soudních postihů, a který tak přeneseně i o referujícím vzbuzuje nepříjemný dojem neschopnosti a bezmoci, a druhý, podstatně menší, u kterého ale vzniká dojem, že jadrně referuje o problematické situaci a přispívá k jejímu řešení, neboť viníky jsou v něm ti nejslabší, kteří se neumějí a nemohou bránit. Problémem je, že společenská situace se tím nejen, že neřeší, ale přesouvá se do sféry pouličních emocí, kde připravuje půdu pro eskalaci násilí u všech zúčastněných.  A odpovědný za to není nikdo.

Pocházím z židovské rodiny ze severních Čech, a když jsem poprvé viděla video z Vansdorfu, zastavila se ve mně snad nejenom krev. Takhle nějak to muselo vypadat, když před židovským ghettem pochodovaly davy a moje máma se jako devítileté dítě klepala ukrytá pod okenním parapetem. Takhle nějak přišla k duševní chorobě, která ji pak už neopustila až do konce života.
Takhle nějak se národem šíří rasismus a xenofobie a nikdo prý neví, kde se vzali.
 Psáno pro Romano Voďi, 15. 11. 2010