Výchova podle Stephana Coveyho

V minulých týdnech mě oslovila informace, že Ministerstvo školství České republiky zaujal nový reformující program amerického pisatele bestsellerových příruček a obdivovaného kouče Stephana Coveyho.  Naštěstí nám teď nehrozí centrální realizace takových nápadů, ale je zajímavé nahlédnout do současností oblibovaných trendů a tento mi přišel v mnohém symptomatický.

Přiznám se, že k podobným rychlokvašným „učitelům jediného správného způsobu žití“, kde je moudrost nahrazena metodikou a sebeuvědomění marketingem trpím nedůvěrou jaksi od podstaty. Zdá se mi, že ke svému pojetí nutně potřebují zjednodušit život na pár pravidel, což většinou funguje chvíli, dokud je to nové, ale v dlouhodobějším horizontu za sebou nechává spíše spoušť.

Metodiku tvoří sedm pravidel nebo zákonů, které si mají studenti vštípit jako základ svého jednání.

První Coveyho zákon zní: „Buďte proaktivní“, tedy řiďte svůj život dle vlastních představ, přijměte skutečnost, že jste tvůrci sebe sama, člověk určuje chod svého života tím, jak přemýšlí o sobě a o životě.

Druhý: „Začínejte s myšlenkou na konec, hledejte svůj životní cíl“. Tedy nezaměřujte se na jednotlivé zisky, ale naučte se ptát na to, podle jakých principů chcete žít, hledejte něco, co vás povede v principielní rovině, abyste příliš neulpívali na fragmentech ať už ve formě jednotlivých oblastí života nebo krátkodobých cílů.

Třetím doporučovaným návykem je umění rozdělit si čas. Jednou z Coveyho novinek - z nichž s některými nelze než souhlasit - je důraz na tzv. činnosti důležité + nenaléhavé, kterým dává hned druhou kategorii důležitosti a mezi něž zahrnuje prevenci a budování vztahů, odpočinek, relax  – metoda reflektuje novodobé trendy, které míří k zeslabení tlaku na výkonnost a stresovost života a větší prostor pro vztahy a oddechové chvíle. Nejen prací živ je člověk a robotizace začíná být vážným ohrožením naší tvořivosti.

Čtvrtý návyk zní: „Myslete způsobem výhra/výhra“, tedy nikoliv jak svého partnera či soka ošulit, ale jednat tak, aby oběma stranám kynul z transakce rozumný zisk; cílem je spokojenost všech. Další apel na veskrze pozitivní obrat našeho vědomí k jakémusi celistvějšímu a otevřenějšímu pojetí světa a lidských potřeb.

Pátý „Nejdřív se snažte pochopit ... potom být pochopeni“. Tedy nejdříve naslouchejte, pak teprve mluvte o sobě. Ale také nejdříve se věnujte věci o sobě a snažte se ji poznat, pak teprve se rozhodujte, jakou roli v ní sehrajete.

Šesté pravidlo zní: „Vytvářejte synergii“. Toto doporučení vyzývá k udržování harmonické syntézy hlavních principů. Představuje myšlení a přístup ke světu, v němž dominuje princip výhra/výhra a snoubí se s všudypřítomnou empatií a vzájemnou úctou. Základem synergie je vzájemná důvěra všech zúčastněných.

Sedmé pravidlo pak apeluje na udržování sil ve všech oblastech života: fyzické, duševní, duchovní i společensko-citové, a jejich vzájemnou harmonizaci.

Krásný, dokonce si myslím, že v mnohém i přiblížitelný sen, mám ale pochybnost o prosazované cestě k jeho uskutečnění.

 Asi nebudu daleko od pravdy s odhadem, že Coveyho zákonitosti nacházejí své kořeny v lůně některých novodobých New age teorií (vycházejících ze starých hermetických zkoumání světa) a postjungovských psychologických a pedagogických škol, ale mám obavu, že na rozdíl od hlubinných pravd Herma Trismegista často nepočítají s psychikou jako se samostatnou živou mocností, která v posledku rozhoduje i o tom, kdo ji tzv. řídí a s níž je zapotřebí se neustále dohadovat a získávat kontrolu nikoliv rozhodnutím, ale dlouhodobou demokratickou diskusí všech složek psýché. „Pleteme si intelekt s duchem,“ (CGJ, Duše moderního člověka) a s tím i informaci se zkušeností.

Není náhodou, že již zmíněné alternativní pedagogické školy a proudy působí ve srovnání s Coveyho kursy daleko alternativněji, ač prosazují ideje v mnohém podobné.

Tento rozrušující rozměr jim vnucuje hlubší vhled do problematiky a uvědomění, které u Coveyho metodiky postrádám – že dětská duše se zaujímá mnohem více činy nežli slovy, společnou atmosférou než rolemi a citem nežli rozumem. A že hledání nového přístupu k životu je a nutně vždy bude provázeno nečekanými reakcemi, novými problémy a vyžádá si přístupy skutečně alternativní.

Způsob metodiky, jímž se autor snaží ideje prosadit – tedy slovní doporučení s pokud možno srozumitelným vysvětlením - je založen na chování přesně opačném, než je to, které chce lidem vštěpovat – na ochotě následovat metodu, rozumem dirigovat komunikaci a na nesamostatnosti a neochotě k riziku za cenu přijetí „předžvýkaného“. A jako takové v dlouhodobém horizontu pravděpodobně musí krachovat.

Coveyho pravidla by snad mohla fungovat jako základní teoretická stanoviska, principy, k nimž by mohla výchova dětí a mládeže směřovat. Jejich výsledek však nebude záviset ani tak na principech samotných jako na tom, co se s nimi stane cestou, kterou se ubírají ke studentům a na způsobu jejich uvedení do výuky. Přistoupí-li učitel k jejich propagaci, aniž by se postaral o jejich naplnění reálným obsahem, může přinést spíš další bagatelizaci hodnot v jádru dobře míněných a vlastně platných, jak nevhodným způsobem a v nevhodnou dobu podaný lék způsobuje celkem často.

Druhé pravidlo, v němž autor přímo doporučuje orientovat se na pohled na smrt, který má obrátit pozornost člověka k otázkám principielním a znemožnit mu přílišné lpění na jednotlivých oblastech svých zájmů, připomíná starý šamanský zákon, který doporučuje žít se smrtí vždy po boku v důvěrných vztazích. Šamani tím získávají především svobodu, osvobození od vlastních strachů, vědomí rizika života, které by nám mělo především pomoci umožnit vlastním dětem to, co možná potřebují nejvíce a co dělá našemu školství vrásky asi nejhlubší – chybovat a riskovat podle metod i bez nich - odvahu mýlit se.

Psáno pro literární obtýdeník TVAR